Jeep Cherokee XJ 99' - Slow Build (Stránka 5 z 8)

Stará řekla všechny šutry pryč, tak musel poslechnout.. :-D

Auto je skoro hotový na cestu a opětovné PŘÍBĚHY tentokrát z oblasti Jizerských hor.. :-))))

Nastal mi další problém z baterkou .. jeji kapacita ma byt 4600mAh, ale narvu tam pouze 3100mAh.. Budu jí muset přeformátovat a zkusit oživit.. :-)

Jinak dneska jsem připevnil kastli, připevnil vozejk a udělal ještě pár doplňků..

Kenny se opět nehorázně teší, pač si koupil novej podběrák.. Starej plave někde v Lipně. :-D

Konečně hotovo.. Světlo, zadni okno, NOVÁ PASTIČKA NA MYŠ pro Mikepa !! ta minulá zůstala někde na Ještědu a Prcek v kufru :-D

m po Jizerských horách.
První průzkum.

.......................................................

Opět po roce rozjíždím další článečky o cestování v různých krajích naší vlasti. Tentokrát jsem se dostal do oblasti Jizerských hor.

Slunce vyšlo, dal jsem si čaj a začal teda balit. Krámy jsem naházel na zahrádku, psa jsem zavřel do kufru, sednul na volant a štrádoval si to po E65 směr Liberec.

Kousek před Libercem jsem sjel na postarší silničku a s horskými velikány, obklopující mě ze všech stran, jsem dorazil do vesničky jménem Zásada. Zde byl můj apartmán. Vypustil jsem pomlácenýho psa z kufru, ale dlouho se neradoval, protože za 10 minut jsem ho nahnal zpět a opět jsem se pustil z kopce vstříc horám.
Konečně jsem našel starou cestu, která odbočovala z poledním sluncem rozpálené asfaltky.

Cesta se začala měnit v tu pravou pro můj stroj. Támhle kořen, tam zase díra, jinde zas kopeček z kamení. Sjel jsem z lesní cesty a lesem si to poskakoval rovnou z kopce pokrytý štěrkem a volnými kameny. Připadal jsem si jak na lyžích. Točim doprava, auto jede doleva, .. točim doleva, auto jede doprava. Brzdit bylo zbytečný. Pes, skoro vypadávající z okínka,   štěkal jak když tejden nežral.

Takže s adrenalinem v krvi jsem jen čekal, kdy se začnu kutálet. Naštěstí jsem se zasekl nápravou spadlý kmen a auto po 300 metrech splašilý jizdy konečně zastavilo. Zbývalo necelých 20 metrů toho pekelného srázu a budu konečně dole. Takže jsem sebral zbytek odvahy, přidal plyn, auto hupslo po kládě a sunulo se opět dolů, kde elegantně zastavilo těsně před stromem.

Spocenej jak mokrej hadr jsem se teda opět dal na cestu údolím, kde mě po chvíli čekala odměna za všechno to peklo, co jsem zažil. Řeká..

Schladil jsem sebe, psa i rozpálený brzdy. Pěkný šutry na břehu otestovali můj podvozek a já se pomalu vracel domů. Jenže..  Byl jsem dole u řeky a silnice byla dobrých 300 metrů nademnou.  Opodál se objevil sjízdný krpál. Ne zas tak prudký aby se nedal vyjet, ale ani ne zas tak rovný, aby se  nedalo zkutálet dolů. Navíc po jedný straně byli hluboká rokle a malá chybička by zavinila katastrofu.



Motor řval, kola prokluzovala na volných kamenech, ale škrábal jsem se nahoru. A ejhle. Po ár minutách jsem stál kolama na opět horkem rozpálené asfaltce a mazal si to domů. První projížďka  byla málem moje poslední, tak mě teda zajímá, co mě čeká za pár dní.

7-denní putování s Cherokeem po Jizerských horách
Den druhý.

Válení u vody
První noc v Jizerách jsem sotva oči zavřel. Po noci pouze proležené v posteli jsem si dal kafe, nakrmil psa a řekl si, že to chce změnu. Dneska žádný adrenalinový sjezd z kopce, ale hezky celý den ztrávit u řeky a nechat i psa trochu odpočinout.

Mrknul jsem na mapu a řekl si, že bych se taky mohl projet po, v zimě narvaných a vyhledávaných, lyžařských střediscích a něco málo si taky nakoupit v Lidlu.

Na mapě jsem si vyhlídl trasu, která vedla serpentýnama podél řeky přes Tanvald a Harrachov. Po kafíčku jsem teda opět psa hodil do jeho milovaného kufru a šlápl opět do pedálů. Cesta po E65 v nedělní ráno byla jak cesta po legendární Route 66. Nikde nikdo. Jen já, vedro, rozpálená silnice a řev motoru táhnoucí auto do kopce.


V Tanvaldu se mi moc nelíbilo, tak jsem ho jen profrčel a mazal si to k Harrachovu. V silnici samá díra, všude něco rozkopanýho a osobní auta plazící se nesmyslně 5km/h rychlostí přes deset čísel hluboké díry ve vozovce. Jediný co jsem si řekl, bylo.. „Amatéři“..

Plazit se za nima až do Harrachova byl teda mazec. No.. Dojel jsem a ejhle. Kámoš s Cherokeem.

Tak jsme si dali kafe, pokecali. Já se mu svěřil s mým problémem s převodovkou a jediný co mi řekl bylo.. „Musíš řadit se spojkou“. Hm.. Takže jsem mu poděkoval za kafe a raději se dal zpáteční cestu v poledním vedru. Cestou jsem zjistil, jak se cejtí kuře v mikrovlnce. Dokonce jsem si sundal i svou čepici. Oba se psem zpocený jak mokrý houby.

Sjel jsem tedy ze silnice na lesní cestu, která podle navigace měla vést k řece. Keci.. Ano, cesta vedla k řece to jo, ale název cesta byl pro ní až moc nadřazený. Spíš bych to nazval pěšinka nebo stezka v pralese. Spadaný stromy, větve z jednoho konce na druhý. Docela jsem si bál o lak, zrcátka, anténu a hlavně o mámin stolek, co jsem si bez dovolení půjčil.

Prodíral jsem se pralesem a konečně dorazil k řece. Pěkně dravá voda mi umyla kola i podvozek a já se natáhl na břeh a bylo mi fuk, co se kolem děje.

O psa jsem se nebál, protože půl hodiny chlastal vodu z řeky a jestli by se potom hnul, tak by byl machr. Po pár hodinách koupání a opalování jsem teda opět usedl za volant a chtěl se vrátit zpět. Jenže. Cesta, kterou jsem přijel jakoby zmizela a já ji nemohl najít. Po prozkoumání okolí jsem našel další možnost, jak se opět dostat na nudný asfalt a vrátit se domů do bazénu. Asi 200metrů proti proudu byla stará dřevorubecká cesta. Cesta dobrá, ale dostat se k ní po břehu, to bylo úplně jiný kafe. Velký a kluzný kameny, spadlý stromy a obava o utopení auta byl jen zlomek věcí, ze kterých jsem měl strach.






No co.. Mám dobrý gumy, uzávěrku a nazvedaný auto. Čekal jsem peklo, ale všechno pracovalo skvěle a já se před šutry přehoupl jak nic. Užil jsem si to. Konečně jsem otestoval novej podvozek a až na menší problémy s kvaltem jsem všechno šlapalo jak švýcarské hodinky. Listy vrzaly, kola hrabala, motor řval, ale na tu cestu jsem se dostal.

Pes vzadu lítal jak tenisák při finále Wimbledonu. Klidně a pohodlně jsem se pak dostal domu a konečně si šel zaplavat a odpočinou, abyc byl opět připraven na zítřejší dobrodružství.

Díky, jsem tu až do soboty, tkž není problém se třeba sejít. Bohužel mám podělanou převodovku.

7-denní putování s Cherokeem po Jizerských horách
Den třetí

Dramatické odpoledne.

Včera jsem mluvil s Kennym a řekl jsem mu vzkaz od kluků z fora, že má použít samospoušť a zachytit na fotkách i sebe, ne jen auto. Prý je ten foťák na něj moc složitej tak, že prý mám jet s ním na dnešní projížďku. Chvilku jsem teda váhal, ale nakonec se rozhodl, že teda pojedu. Takže, dnešní příběh budu vyprávět já, nikoliv Kenny jako vždy.
Ráno jsem teda místo vstávání po desáté vstal už v sedm hodin s Kennym. Důvod byl jasný. Dlouhej výlet. Po zkušenostech z minulých dní už Kenny věděl, že jezdit v poledním vedru je na palici. Cíl byl jasnej – Liberec. Když jsem mu naposled ukazoval fotky z naší Ještědské expedice s modelama, řekl si, že když to zvládli tamti, on to dá taky. No takže jsem skočili do auta, psa přivázali do kufru a vydali se na cestu. Cesta byla opět úmorná a nudná, ale po necelé hodině jsme dorazili pod Ještěd. Kenny byl trochu zklamanej, že nahoru musel po asfaltu, pač lesem ho nepustili. Na vrcholu jsme to zapíchli na u zábradlí a kochali se výhledem na liberecký kraj.



Pane domácí, pane domácí, nějaká stařenka nás vyfotila svým novým polaroidem..

Z toho převýšení nám trochu vyhládlo a tak, že se půjdeme najíst do restaurace přímo ve vysílači. Po prvním pohlednutí do jídelního lístku jsme oba trochu zrudli a nic ke žvanci si nedali. Ceny trochu vyšší než samotný Ještěd. Abychom nebyli za troškaře, tak jsme si dali aspoň pivko za pět pětek. Samozřejmě nealko. Udělali jsme taky pár fotek naší káry a mazali si to z kopce dolů. Shlídli jsme Liberec, nadávali na samý jednosměrky a raději utekli domů. Po vydatném obědě v jiné restauraci se nám nechtělo domů a tak jsme se jeli vykoupat a trochu se opálit k řece.

Kenny nahodil prut, jenže přijel porybnej a on dostal za pětset. Po tomhle fiasku, že prej zná jedno místo, kde nikdo nejezdí, protože tam prostě nikdo neprojede. To krásné místo bylo asi kilometr od nás, takže za chvilku jsem sjeli opět do lesa a prodírali se hustým porostem.

Po 50 ujetých metrech nás zastavil ohlý strom v cestě. Já už to teda chtěl vzdát, jenže Kenny prej tu už jel a údajně stačilo strom trochu přistrčit a on by se měl otočit a uvolnit nám cestu. Bohužel to Kenny trochu přehnal s plynem, narazil do stromu trochu víc a on se ladně zlomil a složil přímo přes naší kapotu.


Takhle naštvanýho jsem ho ještě nikdy neviděl. Vzteky se snažil vylézt na kmen, ale s hubou plnou nadávek mu to moc nešlo.

Nakonec to vzal po kapotě a se sekyrou v ruce se snažil odsekat jednu ze zakleslých větví, aby mohl s autem vycouvat.


Ještě že měl novou sekyru a ona sekala skoro sama.

Po chvíli se mu podařilo větev odseknout a uvolnit ji.

Stačilo pouze větev odtáhnout a zbytek stromu se o pár čísel zvedl.

Po teda dalším fiasku jsme raději všechno vzdali a vrátili se domů.

užasná věc fakt tleskám 

Super story, skoro si říkám jestli nejsi tak trochu schizofrenik

Kuba nejni úchyl,je to jen sranda. Baví nás dělat káry co nejvíc podobný reálu se vším všudy.

Neee.. prostě si jdu pojezdit, něco mě cestou napadne jako třeba ten vor, přemýělím, co všechno udělat. Třeba a s tím stromem. Najdu strom, hodim tam panáka, vyfotim, panáka dám stranou, udělám zářez nožem jako že už seká, zase ho tam hodim a vyfotim. Klacky lamu rokou atp. Zase takovej nejsem.

Tak včera jsme se sešli s Joulym, tak tady jsou nějaký fotky..

Dneska ráno jsme se vydali podél řeky na výlet, tak Cherokee nemohl chybět. Celkově asi 3km težkým terén zvládal podvozek bezproblémů. Mimo ohlýho předního nárazníku a vytržení kloubku z tlumiče se nic závažnýho nestalo.

Asi žádný.

Dnešní nuda..

Tak tak.